Letití pražští metalisté, skupina ARAKAIN, oživují v posledních letech svoje koncerty speciálními sety, ať se již jednalo o vystoupení s plzeňskými filharmoniky či hostující zpěvačkou Lucií Bílou.

Nyní došlo na republikové klubové turné, věnované dvěma nejtvrdším a nejrychlejším deskám v historii souboru: „Thrash The Trash“ a „Schizofrenie“, spatřivším světlo světa počátkem devadesátých let.

Pražská zastávka zmíněného tour se odehrála v klubu Storm, povstanuvšího z rekonstrukce bývalého klubového prostoru Matrix a běžný návštěvník zaregistroval přestavbu hlavně co se interiéru týče, když původní, dřevnější podobu nahradil modernější design. Co ale bohužel zůstalo, je problematické pódium, které je rozděleno dvěma nosnými sloupy, které prakticky znemožňují vidět kapelu jako celek a diváci jsou tak nuceni ji sledovat rozdělenou na tři části.

Ve výřezu centrálního prostoru začala úderem půl desaté (od počátku s kvalitním, hutným a ostrým zvukem) operovat trojice složená z živelného zpěváka Toužimského (zvesela komunikujícího s fanoušky), jemuž zdatně sekundoval basista Kub, zezadu ještě zaštítěný bubeníkem Doksanským, jehož živé provedení thrashových skladeb se pohybuje přesně mezi humpolácky důrazným Vondrovicem (jenž nahrál debutovou desku) a technickou ekvilibristikou jeho nástupce Smetáčka („Schizofrenie“). Strany pódia pak byly vyhrazeny pro kytaristy Urbana a Macha a pohled na téměř nehýbající se, do svých nástrojú zahleděné umělce, věru nebyl pro diváky v jejich „sektoru“ příliš zábavným pokoukáním.

Již od otvíráku „Thrash The Trash“ však hudebně kapela šlapala jako dobře namazaný stroj. Rovnoměrně střídala skladby z obou fošen, jen občas nechal Toužimský své souputníky odpočinout průpovídkami s fanoušky, spojené s konzumací Jägermeistera na place (i to prý mělo evokovat staré časy...). Mimochodem, u Honzy Toužimského se mi při standardních vystoupeních kapely, která rámcují celou její historii, vždycky zdálo, že jde do zpěvu jen na půl plynu, v tomto případě jej však zřejmě nadupaný materiál donutil k stoprocentnímu provedení, tudíž jsme byli svědky mimořádného výkonu, obzvlášť vezmeme-li v úvahu teplotu vzduchu na pódiu, která se blížila k rekordní padesátce stupňů Celsia. Jedinými momenty, kdy se thrashová jízda lehce zadrhla, tak bylo ne zcela suverénní vyznění skladeb „Orion“ a „Schizofrenie“. Závěr obstaral asi pětisethlavým publikem vyvolávaný legendární přídavek „Proč?“, a jelikož na kapele i fans už bylo vidět, že mají klubového dusna plné zuby, rozešli se v dobrém a bez nějakého velkého lomozu.

Pochopitelně, každý má svoje oblíbené skladby. Mně osobně k dokonalému večeru chyběly songy „311 peruť“ či „Sedmá pečeť“, jsem ale rád, že jsem mohl shlédnout i vyslechnout živé představení obou kultovních nahrávek. A kdyby se snad kapela odhodlala k něčemu podobnému s alby „Black Jack“ a „Salto mortale“, rozhodně si to nenechám ujít. Mohu-li však srovnávat s obdobným projektem skupiny CITRON (jarní akce v pražském Lucerna Music baru s přehráním desek „Plni energie“ a „Radegast“), o fous zvítězí ostravští bardi, v jejichž prospěch hovoří živější projev celé kapely i vhodnější prostor akce.